• Document: Richard Flanagan. Úzká cesta na daleký sever
  • Size: 72.39 KB
  • Uploaded: 2018-10-13 13:09:24
  • Status: Successfully converted


Some snippets from your converted document:

Richard Flanagan Úzká cesta na daleký sever Přeložil Jiří Hrubý THE NARROW ROAD TO THE DEEP NORTH Copyright © 2013, Richard Flanagan All rights reserved Translation © Jiří Hrubý, 2015 ISBN 978-80-207-1658-3 Věnuji válečnému zajatci sanbjaku sandžú go (335) Mami, oni píšou básně. Paul Celan Pivoňka. Včela. S námahou se dere z ní. Ó ta loučení. Bašó 1 Proč na začátku bývá světlo? Nejranější vzpomínky Dorriga Evanse byly na sluncem zalitý interiér kostela, kde seděl s ma- minkou a babičkou. Dřevěný kostelík. Oslepující světlo a on se batolí sem a tam a všichni ho nadšeně vítají. Náruče milují- cích žen. Jako vstoupit do moře a pak se vrátit na břeh. A po- řád dokola. Bůh ti žehnej, říká jeho matka. Obejme ho a zase ho pustí. Bůh ti, chlapče, žehnej. Určitě to bylo v roce 1915 nebo 1916. Byl mu rok či dva. Stíny se objevily později – v podobě zdviženého předloktí, jeho vztyčený stín poskakoval v mastném světle petrolejky. V tmavé kuchyňce Evansových seděl uplakaný Jackie Maguire. Tehdy brečela jedině mimina. Jackie Maguire ovšem byl starý muž, mohlo mu být tak čtyřicet, možná víc. Hřbetem ruky se snažil z poďobaného obličeje setřít slzy. Nebo to dělal prsty? V paměti Dorriga Evanse uvízl právě jen ten jeho pláč. Zvuk, jako když se něco rozbíjí. Stále pomalejší rytmus pláče mu při- padal, jako když se divoký králík škrtí v oku a dupe zadníma nohama. Žádný jiný takový zvuk neznal. Bylo mu devět a přišel dovnitř, aby se mu máma podívala na štěnici pod nehtem na 11 palci. Nic podobného nikdy neslyšel. Dospělého do té doby viděl plakat jen jednou, a bylo to neuvěřitelné. Jeho bratr Tom se tehdy vrátil ze světové války ve Francii a zrovna vystoupil z vlaku. Hodil tornu na rozpálené koleje a v tu chvíli se roz- brečel. Při pohledu na bratra Dorrigo Evans přemítal, co dožene dospělého k pláči. Později chápal pláč coby stvrzení citů a city zase považoval za jediný kompas v životě. City pak přišly do módy; stalo se z nich divadlo a z lidí herci, kteří už ani nevědí, kým mimo jeviště jsou. Dorrigo Evans se měl dožít takového věku, že mohl být svědkem všech těch změn. Ale pamatoval časy, kdy se lidé za slzy styděli. Kdy se báli slabosti, o které slzy vypovídají. Problémů, k nimž vedou. Zažil, jak jsou lidé velebe- ni za skutky, které si žádný obdiv nezaslouží, a to jen proto, že si někdo myslel, že by je snad pravda ranila. Večer, kdy se Tom vrátil, spálili v táboráku kaisera. Tom o válce vůbec nemluvil, neříkal nic o Němcích, plynu, tancích a zákopech – když už se k nim o tom všem něco doneslo. Tom prostě pořád jen mlčel. Ne vždy pocity jednoho člověka odpo- vídají všemu, co život obnáší. Někdy neodpovídají skoro niče- mu. Tom jenom hleděl do plamenů. 12 2 Šťastný člověk nemá minulost, zatímco nešťastný nemá nic jiného. Ve stáří Dorrigo Evans nikdy nevěděl, jestli něco někde četl nebo je to výplod jeho fantazie. Vymyslel si to a pomíchal a nakonec rozbil na kousky. Neomylně to rozbil. Z kamene štěrk, pak prach a bláto a zase kámen, tak to na světě chodí, což bylo rčení jeho matky, když po ní chtěl zdůvodnit a vysvětlit, proč je svět právě takový nebo jinačí. Svět prostě je, říkávala. Jenom je, chlapče. Snažil se ze skály vylomit kámen na pevnost ve své hře, ale ještě větší kámen mu spadl na palec a pod neh- tem se mu udělala velká krvavá štěnice, ve které mu bolestivě cukalo. Matka Dorriga vysadila na kuchyňský stůl, kde bylo pod lampou nejlepší světlo. Vyhnula se divnému pohledu Jackieho Maguirea a zdvihla palec svého syna na světlo. Jackie Maguire mezi vzlyky něco říkal. Předchozí týden nasedla jeho žena s nejmladším dítětem do vlaku do Launcestonu a už se ne- vrátila. Dorrigova matka popadla ostrý nůž. Na jeho ostří byl ztuhlý skopový lůj. Vložila špičku nože do uhlíků v kuchyňských kam- nech. Zakouřilo se z toho a kuchyní zavanulo spálené skopo- 13 vé. Zase nůž vytáhla – na špičce rozpálené doruda se leskl žha- vý bílý popel. Dorriga pohled na nůž fascinoval a zároveň děsil. Pořádně drž, nařídila mu a popadla ho za ruku tak silně, že se až lekl. Jackie Maguire vykládal, jak se vydal poštovním vlakem do Launcestonu a hledal ji, ale nikde nebyla. Dorrigo Evans při- hlížel, jak se doruda rozžhavená špička nože dotkla jeho neh- tu; začalo to kouřit – máma mu do nehtu vypálila díru. Slyšel, jak Jackie Maguire říká: Vytratila se z povrchu země, paní Evansová. Kouř vystřídal menší výron t

Recently converted files (publicly available):